Rubrika: Blog

Původní nadpis zněl samozřejmě úplně jinak. Pak jsem si ale vzpomněl na tuhle ikonickou hlášku z tolik nenáviděnýho Mrazíka. Ta hláška s timhle postem samozřejmě vůbec nesouvisí, ale o tom je přeci umění.

Za minulej rok jsem na tenhle blog napsal 2 posty. Slovy dva. Dva posty za celej rok. Přitom jsem toho chtěl tolik napsat. Tolik se toho stalo. Tolik jsem toho zažil. Tolik jsem vám toho chtěl říct jinak než na Instagramu. A nic. Ale to se změní. Jsem zpátky. Silnější a odhodlanější než kdy dřív. Budu psát. A budu psát, i když vás to nebude zajímat. Ale vlastně, vás to bude zajímat. Protože vy rádi čtete moje moudra. Dvakrát za rok na tomhle blogu a párkrát za rok na mym Instagramu.

Blogy by měly dostat další šanci. Měli bychom se vysrat na konzumaci rychlýho videoobsahu (ne úplně, ale omezit jí) a vrátit se zpátky k písmenům, slovům, větám. Ať už k těm na papíře, nebo k těm na displejích našich mobilů.

Takže Jarouši, timto tě vyzývám. Když jsem zvládl napsat post já, zvládneš to po pěti letech i ty.

Král je mrtev, ať žije král.

Je dvacátýho ledna, sedim ve Starbucksu a shrnuju minulej rok. Můj sportovní rok. Protože byl zajímavej. Určitě nejzajímavější za posledních deset let. A byl taky dost aktivní. Strava ukazuje 236 aktivních dnů. A byl plnej challengí. Tak se pohodlně usaď, protože tohle bude dlouhý.

Ten rok začal hned v lednu. Tehdy jsem si řekl, že je čas se sebou začít něco dělat. Typickej ledňáček, tyvole. Váha ukazovala devadesát kilo a vyjít schody se neobešlo bez zadejchání. Devátýho ledna jsem do stories na Instagramu napsal, že začínám přípravu na maraton. Spolu s anketou, abych viděl support od lidí. Ne, že by na tom nějak záleželo, ale vždycky je hezký vidět podporu druhých. Devadesát čtyři procent lidí hlasovalo, že to dám jak pán.

A tak příprava začala. Ještě abych se vrátil na začátek. Jarda (ano, o tomhle Jardovi v tomhle článku uslyšíte často, protože právě on jde do většiny mých výzev se mnou; shout-out) už byl na maraton zaregistrovanej a začínal přípravu. Proto maraton. Sice jsme netrénovali tolik spolu, ale motivace to byla. Na jeho doporučení jsem si stáhl aplikaci Run With Hal a vygeneroval tréninkovej plán. Malinko jsem si ten plán uzpůsobil. Minimální délka běhu u mě byla deset kilometrů. Běhal jsem třikrát až čtyřikrát tejdně. A za ty čtyři měsíce jsem naběhal přes osm set kilometrů.

Před maratonem jsme si zaběhli ještě Pražský půlmaraton. Do toho jsem se registroval na poslední chvíli. Zaběhl jsem ho s cílovym časem 1:44:56.

Aby toho nebylo málo, v dubnu jsme si s Nikosem dali challenge Davida Gogginse 4x4x48. Znamená to běhat čtyřikrát denně čtyři míle po dobu osmačtyřiceti hodin. Začali jsme v pátek ve 20:00 a skončili v neděli ve 20:00. Naběhat 84,5 km za 48 hodin taky není úplně špatný. Běh jsme si zpestřili Maneneho mejdanem, na kterej jsme samozřejmě přišli v běžeckym a ze kterýho jsme doslova utekli. Nikos to celý řádně dokumentoval, tak se podívej na jeho video.

A pak to přišlo. 7. 5. 2023 a můj první maraton. Chystal jsem se o něm rozepsat víc hned po závodu. Ještě plnej emocí. Nedošlo na to, a tak se k němu vrátim aspoň takhle retrospektivně. Nikdy jsem takhle dlouhej běh neběžel. V tréninku byl nejdelší běh třicet kilometrů a u toho třicátýho jsem cejtil, že se to láme. A lámalo se to i při závodě. Motivace doběhnout byla ale větší. A tak jsem jako 1 445. závodník s časem 3:36:35 doběhl. A byl to skvělej pocit. Po všech těch měsících pravidelnýho běhání, kdy jsem nevynechal jedinej běh. Po všem tom odříkání. Po tom, co jsem běhal úplně všude. Ten pocit proběhnout cílem je nepopsatelnej. A ten poslední kilometr do cíle, kdy vás dav stovek a tisíců lidí motivuje to nevzdat, to vám dodá sílu. Možná i proto jsem posledních půl kilometru zaběhl v tempu 4:21/km a kilometr před tím za 4:49/km. Zážitek na celej život. Byly to dva nejrychlejší kilometry z celýho závodu.

A pak přišlo na řadu kolo. Uvědomil jsem si, že sjezdař ze mě nebude. Už jsem nebyl ochotnej dál podstupovat tu sebedestrukci. A kombinace strachu s antitalentem mi daly jasně najevo, že bych měl to krásný matný horský kolo od YT vyměnit za něco, na čem můžu jezdit po silnici a nesedřu se u toho z kůže. Teď už má Jeffsy novýho majitele. Mýho kamaráda, kvůli kterýmu jsem si to kolo koupil. Haha.

A tak jsem si v polovině dubna objednal gravel. Volba padla na model Grizl 8 od Canyonu. V barvě, kterou nedokážu přesně specifikovat. Ale oficiálně je to Sencha. O dva měsíce později jsem se dočkal a kolo mi konečně přišlo. Tady bych se opět rád vrátil k Jardovi, kterej si koupil úplně to stejný kolo, akorát v jiný barvě. A i když ho objednával asi o měsíc později, měl ho doma dřív než já. Haha. A teď máme kromě stejnýho kola stejný skoro všechno příslušenství. Haha podruhý.

Z toho kola jsem nadšenej pokaždý, když na něj sednu. Dělá mi fakt velkou radost. Největší výzvou pro mě bylo naučit se jezdit s nášlapama. Párkrát jsem na semaforech zapomněl vycvaknout nohu a převrátil se. To muselo vypadat hodně vtipně. A hlavně to nemůže pochopit někdo, kdo na tom nikdy nejel. Haha. Pro představu to vypadá asi takhle.

A tak jsem kromě běhání ještě začal jezdit na kole. A protože mě jízda na kole baví samotnýho ještě míň než běhat sám, snažil jsem občas najít někoho, kdo pojede se mnou. První větší vyjížďku jsme dali s mým kamarádem Danem Rahmanem. Pro něj to byla první stovka na kole vůbec a pro mě první stovka na novym kole.

Moje oblíbená značka Patta z Holandska dala na jaře minulýho roku dohromady svůj Patta Cycling Team. A hned spojila síly s Raphou. To je taky moje oblíbená značka. Po několika měsících čekání konečně releasovaly produkty z týhle kolaborace a mně se podařilo ulovit triko, ponožky a cyklistickou čepici. Jednu jsem vzal i pro Jardu, haha. Ale to jsem odbočil.

Tahle „cyklo odnož“ Patty udělala challenge #Patta150. A protože miluju výzvy, další víkend jsme s Jardou ujeli sto padesát kilometrů na kole. Za necelých sedm hodin.

Většinu léta trávil někde na cestách a moc jsem tomu sportu nedal. Občas jsem si byl zaběhat, občas jsem se jel projet na kole.

Ale v září přišla další výzva. Stoneman Miriquidi Road. Jedná se o velice zajímavej koncept a určitě doporučuju si ho nastudovat. Pro mě to byl jednoznačně jeden z nejlepších zážitků minulýho roku. 300 kilometrovej okruh, jehož nejvyšším bodem byl Klínovec. Na jeho ujetí máte jeden až tři dny. Podle toho, jak si věříte. Odměnou za zvládnutí je krásná trofej, která mi doma zdobí poličku. Z tohohle třídenního tripu mám spoustu záběrů, který bych rád sestříhal a vydal na svym, dávno zapomenutym, YouTube kanálu. Takže dej odběr. Video bych rád pojmul informativně. Aby se z něj člověk dozvěděl, jak to celý funguje. Protože najít nějaký schůdný informace je dost velkej oříšek. Takže bude potřeba ještě něco dotočit. Oficiální stránky Stonemana máš tady.

Aby toho nebylo málo, přihlásil jsem se v září do další challenge. Tu tentokrát pořádala „běžecká odnož“ Patty Patta Running Team. Cílem bylo naběhat čtyřicet kilometrů týdně po dobu čtyř týdnů. Vyhrál jsem. Na konci losovali několik výherců, kteří vyhráli nějaký ceny. Já jsem vyhrál běžecký boty a Patta Running Team triko. To mi udělalo radost.

V říjnu jsem se ještě jako náhrada zúčastnil štafetovýho běhu Run Berounka Run. Znovu jsem si utvrdil, že běhat do kopců není nic pro mě. Velká výzva. Svůj úsek pětadvacet kilometrů jsem běžel necelý dvě a půl hodiny.

Pak jsme absolvovali ještě nějaký další vyjížďky na kole. Jedna z nich byla třeba na Říp. Tady už počasí moc nepřálo a začínala bejt zima. Byla to poslední vyjížďka loňskýho roku. Celkem jsem za těch půl roku najezdil na kole necelých tisíc kilometrů. Pro letošek jsou ambice určitě větší. A Stonemana bychom chtěli dát znovu.

A prosinec patřil mojí běžecký challengi. Tu jsem pojmenoval #bezimjakopodes. Založil jsem si TikTok a každej den jsem nahrával aktuální pocity. Pro mě velkej výstup z komfortní zóny. Do týhle challenge se zapojilo 72 lidí a 52 jich bylo běhat aspoň jednou. Vybral jsem dva výherce, který jsem odměnil běžeckýma botama a trofejí. A já jsem naběhal přes třista dvacet kilometrů. Nahrál jsem k tomu i voiceover, na kterej jsem celkem pyšnej. Bylo skvělý sledovat všechny ty lidi, jak běhaj, motivujou se a vzájemně se hecujou. A že kromě týhle challenge vznikaly i challenge mezi nimi. Určitě to nebyla moje poslední challenge. Na tu poslední bych rád našel nějakýho partnera. Takže pokud bys o něčem věděl, budu rád, když se mi ozveš.

Takže tohle byl můj rok dvacetdvacettři. 1 888 naběhaných kilometrů a skoro 1 000 kilometrů na kole. A hashtag #podesnenibezec ožil. Když to zpět vidim, není to vůbec zlý.

Na závěr ještě pár slov:

Jsem rád, že můžu motivovat lidi. Každá zpráva o tom, jak díky mně někdo začal běhat nebo jezdit na kole mi dělá radost. Letos bych tomu chtěl dát víc. Protože společně můžeme bejt silnější. Nejsem žádnej velkej motivátor. Nikdy jsem nebyl. Sdílim to, co žiju a co dělám. A jak to žiju a jak to dělám. A jsem rád každýho člověka, kterej se v tom najde.

Jsem rád, že to lidi sledujou a podporujou. Původně jsem svojí challenge chtěl dávat jen na TikTok a nezasírat tim Instagram. Zjistil jsem ale, že to lidi nesere, ba naopak.

Děkuju všem, kteří byli součástí týhle cesty. Vážim si každýho, kdo v tom byl se mnou. A i když to třeba někdy nebylo úplně easy, na konci každý tý cesty byl důvod k oslavě. Vždycky. Ať už to byl můj první maraton, mých prvních sto padesát kilometrů na kole nebo #bezimjakopodes challenge. Vždycky v tom byl někdo se mnou.

Zjistil jsem, že všechno to příslušenství na kolo je dělaný jen pro jízdy někde za barákem. Po půl dni se vybije radar, navigace i světlo. Koupil jsem si nový Apple Watche, abych je nemusel pořád nabíjet a vydržely aspoň den aktivity.

Chování řidičů k cyklistům je kapitola sama. Ale jediný místo, kde nás za těch tři sta kilometrů vytroubili, byl Chomutov. Nebuďte zlí. I cyklisti mají na silnici svoje místo.

Sportovat se dá za jakýhokoliv počasí. Primárně je to o hlavě, sekundárně o vhodnym oblečení. Na to, abyste sportovali, nepotřebujete skvělý zázemí ani drahou výbavu. Stačí vám dobře nastavená hlava. A možná nějakej ten cíl. Cíl si dej reálnej, ne nedosažitelnej. Pro jeho dosažení musíš vyvinout velký úsilí a bojovat. A nezapomeň, že i cesta je cíl.

A děkuju, že jsi dočetl až sem. Budu rád, když tenhle post pošleš všem, který by mohl zajímat. Díky a zase někdy.

Taky se ti v prosinci nechce běhat? Prosinec se může zdát jako blbej nápad na challenge. Ale ono jak se to vezme. Je sice zima, ale třeba mně se běhá v zimě líp. A je sice období svátků, ale o to víc má většina z nás času.

Tuhle challenge jsem pojmenoval Běžím jako poděs. Jestli ti to přijde hanlivý, klidně si místo malýho p dej velký. A jako jedna z mála challengí není ani o počtu naběhaných kilometrů, ani o rychlosti. A proto neznevýhodňuje nikoho a všichni maj stejnou šanci. Cílem týhle challenge je prostě běhat. Čím častěji, tím líp. A odměnou ti za to můžou bejt běžecký boty Hoka nebo On dle vlastního výběru. A možná i nějaká další běžecká výbava. Chtěl bych odměnit co nejvíc z vás.

Mým cílem je běhat každej den aspoň deset kilometrů. Proto jsem jako cíl challenge nastavil 300 kilometrů. To je ale můj cíl a tvůj může bejt úplně jinej. A navíc – já vyhrát stejně nemůžu. Taky jsem si kvůli tomu založil TikTok, kam chci každej den nahrávat nějaký moje pocity z těch běhů. Takže si mě přidej. Jsem tam jako jsempodes.

Výsledkem ankety, kterou jsem udělal na svym Instagramu, bylo, že větší množství lidí používá Nike Run Club aplikaci. Překvapilo mě to, ale ok, já sám jí používám. Ale pokud máš Stravu, nezoufej. Dneska už můžeš poměrně jednoduše propojit tyhle dvě aplikace tak, aby se ti běhy z NRC automaticky importovaly do Stravy. Takže o nic nepřijdeš. A měsíc to přežiješ.

Takže jak se zapojit?

Pokud ještě nemáš běžeckou aplikaci Nike Run Club, stáhni si jí a zaregistruj se. Abych tě mohl do challenge přidat, musíš si mě přidat do přátel. Já jsem tam jako Tomas Potesil. Až tohle uděláš, přidám tě do challenge. Přidání musíš ještě potvrdit. A pak už je to jenom na tobě. Běhej, trackuj svoje běhy a sleduj, jak se daří ostatním. Začínáme v pátek 1. 12.

Přál bych si, aby se týhle challenge účastnilo co nejvíc lidí a motivace všech byla co nejvyšší. Proto tě prosím, abys tenhle post nasdílel nebo poslal tomu, koho by mohla challenge zajímat.

Díky moc a těším se na všechny!

#podesnenibezec
#bezimjakopodes

Když napíšu, že letošní eremtour byla jiná, bude to znít jako klišé. Ale ona byla jiná. A těch důvodů, proč byla jiná, je hned několik. Hlavní jsou dva: vstupenky a indoor lokace.

S každou naší další akcí se učíme. Každou naší další akci se snažíme posouvat dál. A každou naší další akcí chceme překvapovat. A letošní eremtour nebyla jiná.

Když děláte akci pro padesát lidí na parkovišti, vlastně nic nepotřebujete. Když ale děláte akci pro pět set (každá průměrná zastávka), tisíc (Brno) nebo dva tisíce (Praha) lidí, začnete zjišťovat a objevovat věci, který jste do tý doby nemuseli řešit a bez kterých se to zkrátka neobejde (záchranka, toalety, úklid, oplocení, security, dostatek personálu atd.. atd…). A na parkovišti u obchoďáku takovouhle akci už taky horko těžko uděláte. Což je jasný. I proto nás v posádce bylo pětadvacet, měli jsme dvě velký dodávky, karavan a několik aut. A stejně to bylo málo.

S tim souvisí i vstupenky. Na tour se nikdy neplatilo vstupný. Vždycky to byla akce zadarmo a věřte, že jsme dlouho řešili, jakym způsobem vstupenky nastavit. Takhle velkou akci ale už není možný pokrejt z našich vlastních zdrojů a z peněz od partnerů. A jsem rád, že jste do toho šli s námi. Bez zbytečný kritiky jste si kupovali vstupenky a merch. A vaše jména teď hrdě svítí na našem tour webu a na konci toho kurvadlouhýho seznamu stojí Děkujeme za podporu! Jste v tom s námi. Vidíme vaší podporu, není nám lhostejná a chceme vám jí vracet.

Zatimco v loňským reportu jsem popisoval zastávku za zastávkou, letos to udělám trochu jinak.

Až na Bratislavu byla každá zastávka svým rozsahem regulérním mejdanem, za kterej by se nemusel stydět kdejakej promotér. Na každý zastávce bylo průměrně kolem 500 fanoušků, v Brně kolem 1 200 a Pardubicích kolem 1 000. V Praze 2 000. Mým hlavním úkolem bylo zajistit hladkej průběh a udělat všechno pro to, abyste si to maximálně užili. A i když to znamenalo, že jsem občas musel bejt hnusnej a nepříjemnej na naše lidi a že jsem neměl tolik prostoru bavit se s vámi, všechno to stálo za to. Díky všem, kteří za mnou přišli a vzdali mi hold. Vidět vás, stovky fanoušků pod pódiem, to je pocit zadostiučinění. To je to, proč to děláme.

Věřim, že i letos jsme vás překvapili a potěšili. Že jsme vám doručili to, co jste čekali. A že jste si užili největší mejdan léta završenej na pražský Štvanici s nabitym line-upem, kterej ani vlastně sami nechápeme.

I díky vám se z eremtour z parkoviště stal fenomén, na kterej u nás nejsou prostory.

Poděkování

Na závěr bych chtěl poděkovat. Děkuju každýmu členovi posádky za obětavost a loajalitu. Doufám, že už jste dospali těch devět dnů.

Hned na začátek, aby bylo jasno – nejsem lyžař, dokonce ani vášnivej fanoušek zimních sportů. Ale když nás ke konci loňskýho roku Red Bull oslovil, jestli se nechceme zúčastnit Homerunu, neváhali jsme. A udělali jsme dobře, protože ten zážitek byl jedinečnej.

Za posledních patnáct let jsem na lyžích nestál ani patnáctkrát. Lyžařskou výbavu jsem taky žádnou neměl. A kluci na tom byli dost podobně. Ale to jsou malý věci. A tak jsme si za litra na víkend půjčili výbavu a vyrazili jsme do Špindlu.

Jo, vlastně ještě jedna důležitá věc – aby to nebylo tak jednoduchý, domluvili jsme s klukama z GunPointu challenge. Její princip byl ten, že my jsme vymysleli kostýmy klukům a kluci vymysleli kostýmy nám. A tak já jsem byl Sněhurka, Berry trpaslík a Márty s Kubou se převtělili do Adama a Evy. A kluci z GunPointu byli humr, roztleskávačka a Rumcajs.

Organizačně o nás bylo fakt pěkně postaráno. Po příjezdu na hotel na nás čekaly instrukce k závodu, startovní dresy s našimi jmény a samozřejmě plechovka Red Bullu. Po ubytování jsme se ladně přesunuli na svah, kde teprve začala prdel. Zjistil jsem, že ještě dokážu nějakym způsobem sjet kopec. To samý Berry i Márty. Kubovi to chvilku zabralo, ale taky to dal. Vzhledem k frontám na lanovku a našemu pozdnějšímu příjezdu jsme kopec sjeli jen dvakrát. Ale užito!

Následovala společná večeře a afterparty v music baru Silver. To taky nemělo chybu. Už teď se můžete těšit na vlog, kterej vyjde už v neděli na herohero.co/erem. Ten vlog bude mít všechno.

V den závodu jsme šli dopoledne trénovat. Na přípravu jsme kladli velkej důraz a měli jsme ambice se umístit hodně vysoko. No dobře, nakonec jsme si to trochu rozmysleli a zvolili jsme cestu „dojet“. Běžet několik desítek metrů v hlubokym sněhu v přeskáčích, to je vo hubu. Jo, i tady platí, že #podesnenibezec. Před závodem jsme na sebe ještě hodili naše kostýmy. Teda vlastně jen já a Berry. Takže Sněhurka a trpaslík na svahu. Dole dobrý, ale nahoře docela foukalo. Se vší vervou jsme tu modrou sjezdovku sjeli. My a dalších asi 350 nadšenců na lyžích a snowboardech.

Ještě když se vrátim ke startu závodu, ten se mi úplně nepovedl. Asi pět minut mi zabralo nasadit si lyže. Přeskáče od sněhu se mi nedařilo dostat do vázání. Nervózní jsem nebyl, takže tim to nebylo. Na příští rok to chce lepší strategii. A trochu se naučit lyžovat, haha.

Dolů jsem dojel. Sice pátej od konce, ale dojel. Kuba taky dojel. Sice poslední a víc než 20 minut po prvním, ale taky dojel.

I tak jsme skončili na stupních vítězů. Sněhurka a trpaslík byli nejlepší kostým. Mít nejlepší kostým ze všech, to je čest. Nejen, že jsme porazili GunPoint na Red Bull Instagramu, kde hlasovali fanoušci. My jsme vyhráli i in real life. A tak jsme vyhráli lyžařský brýle, abychom mohli na příští rok natrénovat. K tomu parádní plaketu s Krakonošem. A taky něco dobrýho na zub – láhev vodky a několik plechovek. I když, to asi není úplně „něco na zub“. Já jsem se nároku na láhev vzdal a přenechal jsem ji Berrymu. A ten se s ní pěkně popasoval. A dokonce s námi dělala rozhovor televize. Ten jsem zatim nikde nenašel. Ale určitě jsem v něm říkal moudra. Hodně mouder. Gratulace od Evy Eva Adamczykový nemohla chybět.

Následná afterparty pod kopcem byla úžasná. Nikdy jsem nic takovýho nezažil. A i když byla fakt zima, sešlo se tam dost lidí na to, abychom společně oslavili tenhle závodní víkend. Následnej přesun do Silveru byla divočina, ze který jsem naštěstí včas utekl.

Díky, Red Bull. Díky, kluci. Díky, GunPoint.